Knižní influencerka: dřív jsem chtěla dům s obří knihovnou, stěhování mě ale vyléčilo

Knižní influencerka: dřív jsem chtěla dům s obří knihovnou, stěhování mě ale vyléčilo

20. 9. 2021
5 min. čtení
Rozhovory

Půlku knížek, které se k ní dostanou, pouští s klidným srdcem zpátky do oběhu. Jinak by se do bytu nevešla. Influencerka Lucie Zelinková bydlí v nájmu a dala si dva roky na rozhodnutí: zůstat v centru Prahy, nebo bydlet v domku za městem. Zjistěte, jak přemýšlí nad bydlením, životními sny nebo organizací domácí knihovny.

Při stěhování se často říká: lepší vyhořet. Jak se stěhuje člověk, který je knižním influencerem a vlastní spoustu knížek?

Před dvěma měsíci jsem to prožila naposledy. Třetí patro bez výtahu a IKEA tašky plné všeho možného. Nahoru, dolu a takhle pořád dokola. Opravdu lepší vyhořet. Opět jsem si připomněla, že hromadění věcí nestojí za to. Dlouhá léta jsem si představovala, jak nasbírám spoustu knih, poté si koupím velký dům a jednou to všechno odkážu dětem nebo vnoučatům. Ale asi to tak nebude.

 

Takže už tolik knížek nevlastníte?

Více než polovinu knížek, které jsem měla u sebe nebo u rodičů, jsem dala do antikvariátu. Když vím, že knížku už znovu číst nebudu, dám možnost někomu jinému. Nechávám si hlavně knížky, které mám spojené s nějakým zážitkem, kousky, které mě oslovily v určité životní fázi a tuším, že se k nim vrátím. Knihovnu mám pořád velkou, ale nehromadím tam všechno. Je to stejné jako se čtením – život je krátký, času je málo, tak proč dočítat knížky, které vás nebaví a berou vám energii? Zbavte se jich.

A jak to bude s tím velkým domem, kam jste chtěla knížky ukládat?

Vyrůstala jsem v 90. letech na sídlišti Jižní Město. Moje vzpomínky jsou krásné, ale pro rodiče to bylo spíš traumatické. Když mi bylo 11 let, odstěhovali jsme se do domu na vesnici za Prahou – kousek do lesa, pes na zahradě, nikdo nikde neřval, sousedi nás nevytopili přes strop. Proto v sobě jako takový ten ideál nosím bydlení ve vlastním domě. Zároveň jsem ale městský typ, který si užívá, že žije v centru dění.

Takže jste na rozcestí?

Bydlím v nájmu na Letné a myslím, že to vyjde dráž, než kdybych splácela hypotéku. Řekla jsem si, že to jsou poslední dva roky, kdy hodlám platit nájem. Potřebuju se rozmyslet – jestli zůstat v centru města, nebo jít někam za Prahu. Dát tomu čas. Zvážit pro a proti. Možná se brzo dostanu do fáze, kdy mi bude jedno, jestli mě domů doveze tramvaj i ve dvě ráno, když budu pravidelně usínat už před desátou. Priority se mění.

Knižní influencerku Lucii Zelinkovou v posledních týdnech zaujal román Poupátka od Hany Lehečkové, příběh o dospívání na sídlišti.

Modrá se v aktuální kampani ptá mladých lidí, jak to mají s životními sny a plány. A co dělají pro to, aby se jim splnily. Jak to máte s plánováním vy?

Plánování vnímám jako proces, který mě nutí vyhodnocovat a reflektovat, co dělám a proč. Mám směr, ale v reálu mě život vždycky šoupne někam jinam – a časem se ukáže, že to je dobře. Nikdy bych do sebe třeba neřekla, že dokážu opustit nakladatelský byznys. Nastoupila jsem do nakladatelství před deseti lety, měla jsem jasný plán, kam se dostanu za dva roky a za další dva roky. Pak jsem se posunula nejvýš, kam to šlo, a přestalo mi to dávat smysl. Teď jsem na volné noze. Pořád se motám kolem knih, ale nepracuju v nakladatelství. A je to skvělý pocit, který je občas proložený panikou, co bude. Ale mám to ve svých rukou.

Jaký je ten váš dlouhodobý cíl nebo plán?

Snad to nezní jako fráze: chci být spokojená, zdravá a mít dobré vztahy s blízkými. Abych nemusela řešit finanční stránku, mám motivaci pracovat, šetřit a neutrácet za nesmysly. Dává mi to pocit vnitřního bezpečí. Ten můj dlouhodobý cíl nemá konkrétní fyzickou podobu, spíš je to stav, že všechno funguje, jak má. Nebo aspoň většina věcí.

Ta motivace šetřit, ta ve vás byla od začátku?

Vůbec ne. Spíš mám v sobě nějak zakódováno, že peníze nechci řešit. Ale hodně mě v tomhle ohledu ovlivnila práce influencerky. Začala jsem s tím před devíti lety – ačkoli se hodně proměnila forma, jak o knížkách mluvím a jaké nástroje k tomu používám. Ještě před dvěma lety pro mě bylo nepředstavitelné, že seknu s klasickou prací. Abych se odvážila na volnou nohu, musela jsem se naučit spořit. Potřebovala jsem polštář, který mi vykryje sezónnost nebo týdny, kdy se třeba tolik nedaří. Chce to disciplinu, ale stojí to za to. Mám díky tomu vnitřní klid.