Jsem Michal, pracuji jako stěhovák, a už mnohokrát jsem slyšel, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. Chápu to. Stěhování bývá plné zmatků a zařizování. Proto jsem rád, když to lidé nechají na nás, stěhovácích. Na zádech nosíme desetikilové krabice, často si mákneme při výnosu nábytku do šestého patra bez výtahu. Výsledek v podobě usměvavých zákazníků za tu práci ale stojí.
Začátky ale nebyly snadné. Když jsem před patnácti lety nastoupil do stěhovací firmy, nechápal jsem, proč jsou chlapi pořád tak v křeči. Dokola mi připomínali, ať každý talíř obalím radši třikrát než dvakrát a že si mám dát bacha, aby mi nic nespadlo.
A pak jsem jednou rozmlátil zrcadlo. Kolega mi sice říkal, ať na něj počkám, že je to zrcadlo těžký, ale já nepočkal. Druhý den jsem už do práce nešel a svou první výplatu neviděl. Od té doby jsem ale už žádnou věc neupustil.
Naučil jsem se, že jako stěhovák se nesmím spoléhat jen na svaly. V téhle práci si nejvíc vážím dalšího páru rukou a stěhovací a manipulační techniky.
Kdybych machroval a odnášel těžké předměty bez stěhovacího kříže, tak plno věcí rozbiju a ještě si brzy odrovnám záda a půjdu předčasně do důchodu. Díky protiskluzové podložce nerozbiju nábytek v autě, ani když je silnice samý výmol.
Pokud se stěhujete sami, zásobte se dostatečným množstvím obalového materiálu, ať vše bezpečně převezete.
K práci stěhováka nepatří jen přenášení nábytku, ale – když zákazník chce – také balení. A tak je to pestrá práce, někdy až tak moc, že z toho nemůžu usnout. To se děje třeba v momentě, kdy stěhuji pětadvacetiletou slečnu a balím její spodní prádlo do krabic.
Někdy je stěhování dobrodružství i v jiných směrech. Ztracený řidičák, brusle nebo psí krmivo řešíme minimálně dvakrát týdně. Většinou se ale najdou, jen v jiné krabici, než si zákazník pamatoval.
Zákazníci se mě často ptají, jestli mě má práce baví a jestli ji fyzicky zvládám. Odpovídám jim, že ano. A to i když nosím na zádech desetikilové krabice a vynáším skříně do schodů. Někdy jsem dokonce v takovém časovém presu, že se nestíhám ani napít.
Pak mi ale sedmdesátiletá stařenka podá se slzami v očích ruku a poděkuje za pomoc s přestěhováním k vnoučatům. To mi dobije baterky tak, že se těším další den do práce.