Sehnat pronájem bytu v širším centru Prahy je v posledních letech dobrodružství. Nájmy rostou, domy se nestaví a trh deformuje Airbnb. Vím to z první ruky. Vlastním v Libni menší činžák z první republiky, deset partají a půdní ateliér. Vše mám dlouhodobě obsazené. Neříkám to, abych se chlubil, chci vám jen nastínit, jak nad pronajímáním bytů jako majitel přemýšlím.
Libeňský činžák je moje srdcovka a rodinné stříbro. Dostal jsem se k němu po revoluci. Bylo mi lehce přes třicet a oběhal jsem úřady, aby dědovi a babičce vrátily barák v restituci. Byrokracie se táhla několik let, ale podařilo se. Dům byl zpátky v rodině.
Z dnešního pohledu to možná zní komicky, ale tehdy to rozhodně nebylo žádné terno. Baráku se v ulici přezdívalo dům hrůzy. Balkony podepíralo lešení, na chodbě svítily dvě žárovky a tabulky všech oken byly vysypané do dvora snad od poloviny 80. let. Nikdo se o dům nestaral a já byl kvůli úvěru, kterým jsem vyplatil podíly všech strýců, tet, bratranců a sestřenic, zadlužený až po uši – poslední splátku jsem bance uhradil teprve před čtyřmi roky.
S restitucí jsem zdědil nájemníky, kteří za 2+1 o velikosti 60 m² platili 180 korun měsíčně. Zvyšování nájmů tehdy předpisy neumožňovaly, a proto jsem všechny opravy platil ze svého. Syn mi nedávno říkal, že jsem landlord – majitel nemovitosti, který žije z pronájmů. Tehdy jsem si ale připadal jako zadlužený údržbář ve špinavých montérkách. Chyběla mi jenom kožená brašna a Startky bez filtru.
Nájmy jsem postupně zvedal, ale vždycky jsem si hlídal dvě věci. Zaprvé abych alespoň 90 % příjmů vracel zpátky do baráku – jen výměna špaletových oken mě nedávno stála půl milionu a rekonstrukce jednoho bytu vyjde v průměru na 800 tisíc korun. A zadruhé chci, aby u mě nájemníci neplatili víc, než je v Libni zvykem. Bezproblémový nájemník, na kterého je spolehnutí, má pro mě totiž mnohem vyšší cenu než extra tisícovka na účtu. Do činžáku jsem vložil spoustu času i peněz, proto chci, aby to tady fungovalo.
Za 25 let se mi vyměnili nájemníci všech bytů. A to několikrát. Celkem u mě bydlelo asi 70 lidí. Babičky odešly do domova důchodců, studenti se odstěhovali za partnerkami do většího a pár nájemníků si vzalo hypotéku na vlastní bydlení.
Mám zkušenosti s nájemníky přes realitku a několikrát jsem využil i inzertních portálů. Ačkoli jsem vždycky chtěl dva nájmy jako kauci a myslím si, že mám na lidi odhad, několikrát jsem se spálil – z jednoho staršího páru se dokonce vyklubali alkoholici, kteří ničili vybavení bytu a vystěhoval jsem je až s pomocí policie.
Postupně jsem objevil Ameriku. Zjistil jsem, že nejlépe funguje rozhození sítí mezi známými. Když se mi v domě uvolní byt, poptám se nejprve ostatních nájemníků, jestli neznají nějakého adepta na nové bydlení. Jen výjimečně mi nedoporučí svého kamaráda, kolegu nebo bývalého spolužáka. Se zájemcem si zavolám, domluvíme si prohlídku bytu a pozvu ho na kafe – jsem ze staré školy a dám na sympatie.
Je pro mě taky nesmírně důležité, aby platilo to, na čem se domluvíme. A nejde jen o placení nájmu včas. Dbám totiž na to, abych nezanedbal revize kotlů, výměnu hasičáků a další povinnosti. Proto mě opravdu nebaví, když spolu s topenářem zvoníme na prázdný byt, ačkoli jsem se o dva dny dříve s nájemníkem domluvil na termínu revize.
Vlastnictví zavazuje. A je jedno, jestli máte činžák nebo chatku u Máchova jezera. Na jednu stranu je to jistota do budoucna. Na druhou stranu vracím většinu příjmů z nájemného zpátky do baráku a musím si neustále hlídat spoustu povinností. I proto jsem vděčný za každého nájemníka, se kterým si rozumím a je na něj spolehnutí.