Díky spolubydlení jsem se naučila řešit věci narovinu a včas

Bylo mi dvaadvacet a na vejšku se mi nechtělo. Svou první práci jsem získala celkem snadno. Cítila jsem se jako velká holka. Jen to soukromí mi chybělo. Královský plat jsem sice nebrala, ale stačil na to, abych roztáhla křídla a uletěla co nejdál od rodičů. Jenže spolubydlení se 2 kluky vyžaduje ostré lokty, a ty jsem bohužel na začátku neměla.

 

Když jsem nastoupila do první práce, cítila jsem se dospěle a důležitě. Proto mi bydlení s rodiči pod jednou střechou přišlo trapné. Vždyť jsem si nemohla pozvat domů ani kluka. Velké peníze jsem sice nebrala, ale stačily na to, abych opustila hnízdo a našla si spolubydlící.

Zatímco mí vrstevníci hledali spolubydlení i čtvrt roku, já jsem měla kliku. Dostala jsem od kamaráda Luboše nabídku, ať se k němu nastěhuju. Pronajímal dva pokoje a jeden zrovna hledal obyvatele. S Lubošem jsme si rozuměli, a tak jsem ani chvíli neváhala.

Má touha po samostatnosti byla natolik silná, že jsem na nabídku kývla bez prohlídky. Byt jsem už znala. Luboš občas pořádal filmové maratony, a tak mi oficiální prohlídka přišla zbytečná. Jediné, co mě zajímalo, byla cena a datum nastěhování.

Poklidné nastěhování bylo jen tichem před bouří

 

Stěhovala jsem se už dva týdny po podpisu smlouvy – se třemi krabicemi a novým nábytkem z IKEA. Ještě ten večer jsem si postavila postel, knihovnu, pracovní stůl a vybalila krabice. Na patnácti metrech čtverečních jsem se cítila jako královna. Oba spolubydlící, Luboš s Andrejem, mě slavnostně přivítali s lahvinkou vína a pizzou.

Andrejův pokoj byl od toho mého nejdál, a tak jsme se potkávali jen v kuchyni. Jako správný erasmák přes den většinou spal a v noci se učil nebo obrážel diskotéky. Od Lubošova pokoje mě naopak dělily jen dva kroky. Z toho jsem měla radost, protože hned za dveřmi byl parťák na seriály a pavoukobijec v jedné osobě.

Varovný majáček se mi měl nad hlavou rozsvítit hned druhý den ráno. Ve sprše mě uvítal chomáč chlupů a vlasů, v umyvadle zaschlá zubní pasta. Tohle ke spolubydlení nejspíš patří, říkala jsem si.

Neuměla jsem si prosadit svou, a tak jsem jen uklízela

 

Už s první Lubošovou dámskou návštěvou mi došlo, že naše stěny jsou až moc tenké. V prvním týdnu jsem stěhovala postel na opačnou stranu pokoje. O Andrejovi jsem záhy zjistila, že má opravdu hodně kamarádů, kteří se rádi a nahlas baví. Určitě to tak nebude pořád, uklidňovala jsem se.

Jenže incidentů, které mi ubíraly na domácí pohodě, přibývalo. O pár dní později mi z lednice zmizel oběd do práce, jindy jogurt nebo víno. Zbytky jídla a špinavé nádobí ve dřezu, to byl standard stejně jako přetékající pytle s odpadky.

Kdo to všechno po spolubydlících uklízel je vám asi jasné. Po bytě jsem neustále „tancovala“ s vysavačem a skládala nádobí do myčky. Nechala jsem si chování kluků líbit, tak se ze mě stala jejich hospodyňka. Pěkně mě to štvalo, ale nedokázala jsem je konfrontovat.

Zmohla jsem se jen na psaní SMSek. Kluci mi hráli na city a neustále se vymlouvali na to, že mají stres v práci nebo moc učení, špatné období nebo problémy v rodině. Jenže tahle jejich období trvala už půl roku a mě docházela trpělivost.

Nevítaná noční návštěva všechno změnila

 

Nervy mi ruply v momentě, kdy Andrej pořádal další večírek – uprostřed pracovního týdne. Z pár kamarádů se vyklubala banda deseti lidí. A slibovaný konec o půlnoci se rozhodně nekonal. Když si ve dvě ráno jeden z opilých hostů spletl dveře a dobýval se ke mně do pokoje, pohár přetekl.

Pozvala jsem spolubydlící na kobereček a se zvýšeným hlasem jsem jim vyčetla všechno, co mě celé měsíce štvalo. Předpokládala jsem, že se mi vysmějí a řeknou, ať si sbalím kufry, když se mi tu nelíbí. Všechno bylo jinak. Kluci uznali, že to přepískli. „Bereme tě jako nejlepší spolubydlící, jakou jsme měli,“ prohlásili. „Spolubydlící před tebou byl hrozný bordelář a celý byt smrděl od cigaret.“

Když jsme zjistili, že jsme na stejné vlně, otevřeli jsme pivo a tři hodiny hledali řešení. Uvažovali jsme nad nástěnkou v předsíni, vzkazy na lednici nebo rovnou na dveřích našich pokojů. Navrhovali jsme finanční pokuty za rušení nebo nepořádek a taky úpravu smlouvy spolubydlících.

Nakonec jsme se shodli na facebookové skupině, která sloužila jako virtuální nástěnka s termíny návštěv a večírků, s úklidovým rozvrhem a pravidly spolubydlení. Fungovala skvěle tehdy, a co vím, tak funguje dodnes. Já už jsem ale dávno ve vlastním.

Při prvním spolubydlení trvalo 9 měsíců, než jsme se sladili. Byla to velká škola, které ale zpětně vůbec nelituju. Naučila jsem se díky tomu říkat věci narovinu a včas.

Další pohodové čtení

Proč se nestydět, když si domů pozvete hodinového manžela

S prosbou o pomoc mi volají nejen mladé slečny bez přítele nebo starší dámy, ale také muži nebo jejich manželky. Nemyslím si, že je to trapas. Každý jsme šikovní a nešikovní v něčem jiném. Já jsem třeba marný na počítače...

Hledá se levný byt. Zn.: v Praze a bez přísné hypotéky

Divoká léta už máte za sebou. Všude jste byli, všechno jste viděli. A teď hnízdíte a zakládáte rodinu. S optimismem otevíráte nabídku bytů v Praze, chvíli brouzdáte inzeráty, pak klejete. To nadosmrti zůstanete...

Při sestěhování s partnerem respektujte pohodlí toho druhého, radí mladé páry

Zkusíme to společně. 3 mladé páry nám daly osobní tipy, jak si s partnerem po sestěhování do jednoho bytu zařídíte pohodové bydlení. Zjistěte, kam s přebytečnou sadou talířů a jak si mladí Češi stanovují...